Z historie Mykologického klubu v Českých Budějovicích

Vznik a historie Mykologického klubu v Č. Budějovicích (1966-1989)
Historie Mykologického klubu Jihočeského muzea (od r. 1990)

I. Počátky

„I když to bude znít paradoxně, za vše mohou jedovaté houby, přesněji řečeno jimi způsobené otravy, jejichž počet v kraji začal po roce 1960 tak povážlivě růst, že přinutil odbor zdravotnictví Jihočeského krajského národního výboru v roce 1965 svolat poradu vedoucích zdravotnických pracovníků, jejímž cílem bylo najít cesty, jak této situaci čelit“.

Těmito slovy vysvětloval Zdeněk Kluzák důvody, které vedly k založení „našeho“ mykologického klubu. Prvotní idea byla poměrně obecná - zřídit sdružení zájemců o praktickou mykologii, které by šířilo znalosti o houbách mezi obyvateli jižních Čech a předcházelo stále četnějším otravám. S nápadem přišel Jiří Brož, lékař a pracovník tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví. Po oficiálním schválení byl pověřen i jeho realizací. K té si přizval kolegyni Marii Pokornou, biologa Františka Tondla z Krajské hygienické stanice a členy Československé mykologické společnosti - Jana Bulíře, Františka Fulína a Bohumila Plánského.

Kroužek, který navázal na činnost předválečné jihočeské pobočky Československé mykologické společnosti, se poprvé sešel 28. ledna 1966. Tehdy ještě nespadal pod Jihočeské muzeum, ale fungoval zcela samostatně (i přes tehdejší název „Mykologický klub při Krajském ústředí zdravotnické výchovy obyvatelstva“ a přesto, že první zakládací schůzka proběhla na půdě Jihočeského muzea), což s sebou neslo nemálo potíží. Hned zpočátku situaci zkomplikovala absence stálých prostor, klubovny. Další schůzky, konané pravidelně každé první pondělí v měsíci, se proto pořádaly střídavě na střední zdravotnické škole a v nemocnici. Podle toho, která instituce mohla nabídnout volnou místnost.

II. Mykologický klub Domu kultury ROH

Pozitivní změna nastala v červenci 1967, kdy se podařilo kroužek připojit k nově vzniklému Domu kultury ROH, který kromě prostor dokázal zajistit i financování. V říjnu téhož roku došlo k oficiálnímu schválení statutu, zvolení prvního výboru a vzniku Mykologického klubu Domu kultury ROH.

V té době se v klubu začal angažovat Zdeněk Kluzák, tehdy učitel chemie a biologie na střední zemědělské škole a první předseda klubu. Významným způsobem se podílel jak na popularizaci samotného klubu, jehož členská základna rychle rostla, tak na osvětě prostřednictvím relací v Jihočeském rozhlase, organizací podzimních výstav živých hub, houbařských vycházek pro veřejnost a spoustou článků v regionálním tisku.

Činnost klubu brzy překročila původní rámec, a ačkoli osvěta a prevence otrav zůstaly hlavní náplní, začalo vedení organizovat seriózní výzkum a dokumentaci jihočeské mykoflóry i vzdělávání členstva. Tyto ambice vyústily v do té doby největší akci klubu, kterou se staly První českobudějovické mykologické dny. Konané v září 1971 a organizované pod vedením Zdeňka Kluzáka, přivítaly v jihočeské metropoli téměř všechny významné profesionální i amatérské mykology z Československa.

III. První propojení s Jihočeským muzeem

1. ledna 1974 se mykologickému klubu podařilo dosáhnout jednoho z nejvýznamnějších milníků jihočeské mykologie - zřízení systemizovaného místa mykologa v rámci Jihočeského muzea. V té době šlo o čtvrté mykologické pracoviště v muzeích v Československu a vůbec první mykologické pracoviště v krajských muzeích.

Úspěšné přesvědčování rady tehdejšího Krajského národního výboru bylo zásluhou především Zdeňka Kluzáka, předsedy Mykologického klubu DK ROH. Na nový post doporučil mladou mykoložku Růženu Podlahovou, která se však záhy provdala do Německa za mykologa O. Hilbera a po roce stráveném na novém pracovišti z muzea odešla. Uvolněné místo bylo nabídnuto Z. Kluzákovi, který jej na doporučení členů Mykologického klubu DK ROH přijal.

Tím začíná nová éra, kdy se mykologickému klubu dostává nejen podpory ze strany Domu kultury ROH, ale také zázemí Jihočeského muzea. Vzájemná provázanost i pozice Z. Kluzáka na postu profesionálního mykologa i v čele klubu prakticky znemožňuje přesné rozlišení mezi mykologickými aktivitami muzea a klubu, což ovšem nebylo na škodu. Vzájemná symbióza umožnila dále rozšířit pole působnosti a zahájit systematický mykologický průzkum jižních Čech, do nějž se ochotně zapojila i široká veřejnost. Hlubší poznání regionální mykoflóry přispělo jak k cílenějšímu boji s otravami, tak umožnilo podchytit a mapovat šíření do té doby v Československu neznámé houby - květnatce Archerova (Clathrus archeri), jehož exoticky vyhlížející plodnice se později dostala do klubovního znaku.

Kromě akcí celorepublikového významu (Druhé českobudějovické mykologické dny v roce 1976, VII. celostátní mykologické dny roku 1982) se klub věnoval především osvětě a popularizaci. Nejoblíbenější akcí se staly pravidelné sezónní výstavy hub. Právě zájem návštěvníků, kteří se mohli seznámit s živými exempláři stovek druhů a porovnat si „in natura“ jedlé druhy s jejich jedovatými dvojníky, potvrdil správnost této cesty a z podzimních výstav se stala tradice. Zprvu se vystavovalo v prostorách Domu kultury ROH, od roku 1988 v síních Jihočeského muzea a často i v rámci podzimních akcí českobudějovického Výstaviště. Mimo nepříznivé roky se na výstavní ploše sešlo zpravidla kolem tří set druhů hub, přičemž absolutní rekord pochází z roku 1981, kdy jich mohli návštěvníci zhlédnout 542 druhů.

IV. Stálá výstavka hub

Zájem veřejnosti o prezentaci živých hub přivedl manžele Fulínovy k myšlence nabídnout zájemcům - kromě výstavy sezónní - ještě výstavku stálou. Tu se Jaroslav Fulín, tehdejší místopředseda klubu, rozhodl realizovat formou mykologické skříňky, prosklené vitrínky, ve které by mohl pravidelně vystavovat aktuálně rostoucí druhy hub. Samozřejmě včetně popisků informujících o druhu a případné jedovatosti. Po zmapování vhodných lokalit a zařízení potřebných povolení našla roku 1975 „Fulínů skříňka“ trvalé místo na českobudějovickém náměstí. To nejnáročnější teprve přišlo: Zajištění čerstvých hub, permanentní obměňování (v teplých letních měsících se houby kazí i v řádu desítek hodin), tematické plakáty a fotografie na zadní stěnu skříňky, sběr chorošů, které v zimních měsících nahradily „měkké“ plodnice, to všechno manželé Fulínovi zajišťovali vlastními silami.

Pro představu: v roce 1977 se ve skříňce objevilo 344 druhů, v roce 1989 ještě o dvacet víc. Jen za prvních 12 let své existence prošlo skříňkou 612 druhů hub. Jedlé, nejedlé, jedovaté, i vzácné. S úbytkem řady druhů v českých lesích a během příprav zákona na ochranu přírody, který již zohledňoval i houby, si klub vytyčil další úkol: poukázat na vzácné a ohrožené druhy, které by neměly končit v hrnci, ale zůstat v lese, aby se jejich spóry mohly šířit a zajistit jejich přežití či rozšíření na další lokality. Pokud takovou houbu návštěvník přinesl do poradny, skončila zpravidla v herbáři Jihočeského muzea, nebo právě ve skřínce, kde ještě mohla působit osvětově, a zachránit před zmařením v kuchyni řadu dalších plodnic.

Ze vzácných a ohrožených druhů se díky skříňce mohli kolemjdoucí seznámit například s rovetkou cizopasnou (Asterophora parasitica), hřibem královským (Butyriboletus regius), ucháčem svazčitým (Discina fastigiata), hřibem moravským (Aureoboletus moravicus), kukmákem maličkým (Volvariella pusilla), kukmákem myším (Volvariella murinella), pavučincem plyšovým (Cortinarius orellanus), zvonkovkou žlutavou (Tarzetta catinus) a dlouhou řadou dalších, které jsou dnes zařazeny v Červeném seznamu nebo přímo v seznamu druhů chráněných zákonem.

Po manželech Fulínových převzal v srpnu 1988 správu skříňky Vratislav Bícha, dlouholetý jednatel klubu, který zanechal pečlivé záznamy nejen o těch houbách, které se za jeho působení objevily ve skříňce, ale také zápisy zachycující prakticky každý ze stovek a tisíců nálezů, které si houbaři nechali určit v poradně v Jihočeském muzeu.